10 velmi dobrých důvodů proč vzpomínat v dobrém na Habsburky.

Duše českého národa je průmyslová, řekl svého času premiér Vladimír Špidla. Letos uplyne sto let od úmrtí toho, kdo průmyslovou duši českému národu vdechl – a koho český národ vytrvale ignoruje. Jmenoval se František Josef I.

Na průčelí Chrámu svatého Víta hlídají hlavní vstup do katedrály sochy císaře Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Nebylo tomu tak vždycky. Od prosince 1908 do června 1919 tam místo arcibiskupa shlížel jiný císař, nedlouho předtím zesnulý František Josef I. Historik Jiří Daněk připomíná, že ani nejdelší vláda nad českými zeměmi v historii, ani nevídaný hospodářský vzestup jeho éry nezabránily tomu, aby byl rozřezán a odstraněn.

Osud císařské sochy předznamenal postoj Čechů k „věčnému monarchovi“ v následujících sto letech, dodnes se nic nezměnilo. Střední Evropa slaví sté výročí úmrtí Franze Josefa s jedinou výjimkou – Čechů. Konference, výstavy, setkání státníků na Pražském hradě sice proběhnou, výhradně však na počest Karla IV., který se narodil před sedmi sty lety.

Oslavy dávného středoevropského vládce mají svůj účel jako připomínka hlubokých kořenů české státnosti. Tím se však nevysvětluje, proč s Franzem Josefem ignorovat epochu, v níž vznikla moderní česká společnost.

František Josef I. vládl rakouské monarchii úctyhodných 68 let. Proti tomu měl Karel IV. k dispozici 32 let vlády, Rudolf II. o tři roky víc, Marie Terezie čtyři desetiletí. Výročí vládce, který nemá v historii srovnání, se přesto připomene jen během okrajových akcí.

Dobře prodávané publikace o císařových záletech přesto nebrání tomu, aby mezi Čechy nadále dominoval nehistorický pohled na období Franze Josefa a Habsburků vůbec. „Převládá představa, že to byla zdegenerovaná a legrační šlechta,“ konstatuje historik Jiří Pernes, autor jedné ze dvou seriózních knih o císaři.

Rakousko-Uhersko bylo žalářem národů a František Josef I. zpátečník, který vší silou brzdil pokrok. Tento pohled nevystihuje roli „věčného císaře“ zvláště z pohledu Čechů. Za jeho vlády se země i společnost změnily k nepoznání a dodnes fungují podle modelu zavedeného Habsburky.

1. Především proto, že nás výsledek bitvy na Bílé hoře zachránil před poněmčením. Je ale třeba zbavit se tradičních klišé z obrozenské doby a vrátit se na počátek 17. století. Tzv. české povstání bylo vedeno německy mluvící šlechtou, jež českým králem zvolila falckého kurfiřta. Jeho vítězství by znamenalo začlenění českých zemí do evangelické unie v říši, to znamená do svazku německy mluvících států, v němž by čeština nemohla přežít. Habsburský triumf Čechům přinesl příslušnost k mnohonárodní říši, kde žily i jiné neněmecké národy a v níž v 17. století dominovaly kulturní vlivy románské. V 17. a 18. sto­letí bránila habsburská říše Evro­pu před tureckým nebezpečím a v 19. století pak prostředí multi­etnické monarchie vytvořilo příznivé podmínky pro formování moderního českého národa.

 

2. Po celé 19. století bylo Rakouské císařství důležitým faktorem evropské stability. Byl to rakouský kancléř Metternich, který vytvořil systém rovnováhy sil, díky němuž vládl na kontinentu po skončení revolučních a napoleonských válek po dlouhá desetiletí mír; státníci proto monarchii označovali za „evropskou nutnost“. Dlouhý klid zbraní panoval i ve druhé polovině 19. století a císař František Josef I. se těšil obecné úctě jako „vladař míru“. Bez těchto mírových let by české obrození nebylo možné.

 

3. V 19. století spatřovali čeští vlastenci zcela oprávněně v Rakousku záchranu před zapojením Čech do jednotného německého národního státu a před univerzální monarchií ruskou – stačí připomenout slavnou větu z Palackého Dopisu do Frankfurtu z dubna 1848: „Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba ­humanity samé přičiniti se co nej­dříve, aby se utvořil.“ Tyto názory pak český historik podrobněji rozvinul roku 1865 ve spise Idea státu rakouského. Na jejich platnosti pro 19. století není třeba nic měnit.

 

4. Totéž platí i pro otázky státo­právní; ani v době zavádění osvícenského centralismu v polovině 18. století nebyla teoreticky zrušena česká státoprávní autonomie, ta byla potvrzena i při vyhlášení Rakouského císařství roku 1804, a později z jejích základů vycházela politika prosazování českého státního práva, jehož uznání mělo být symbolizováno českou korunovací císaře Františka Josefa I. I když k ní nedošlo, viděli Češi v panovníkovi především českého krále. Proto nebyly roku 1918 zpochybněny historické hranice českého státu.

 

5. Monarchie položila základy modernizace ve střední Evropě. Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku (také díky tomu měli Češi v evropském srovnání velmi nízké procento analfabetismu), císař Josef II. zrušil nevolnictví a uzákonil náboženskou toleranci. Roku 1811 vešel v platnost Všeobecný občanský zákoník, jenž vytvořil podmínky pro fungování právního státu a mnohé jeho paragrafy platily až do 20. století. První polovina 19. století také přinesla industrializaci a zavádění parní železnice, roku 1848 pak byla vyhlášena první ústava a sešel se první parlament. Od šedesátých let potom žily české země trvale v ústavních poměrech až do počátku války (ústava z roku 1867 byla považována za jednu z nejliberálnějších v evropském měřítku) a od počátku 20. století platí všeobecné volební právo. Koneckonců – také zákon z října 1918 potvrdil platnost dosavadních zákonů i pro Československou republiku .

 

6. Monarchie tvořila širší rámec českého národního hnutí, a pokud je přímo nepodporovala, tak mu alespoň nebránila a Češi si toho byli vědomi. Už v závěru napoleonských válek zdůrazňoval vlastenecký tisk, že čeští vojáci bojují nejen za svobodu svou, ale i rakouskou a evropskou. České úspěchy 19. století jsou obecně známy a stačí je letmo a jen namátkově připomenout: osamostatnění české univerzity, vybudování Národního divadla, rozmach společenského života, rozvoj české kultury a průmyslu; prostě tehdy byly položeny základy, na nichž mnohdy stavíme dodnes.

 

7. Soužití s jinými národy říše (i navzdory mnohým sporům) naučilo Rakousko Čechy po dobrém vycházet s „druhými“, tragický konec soužití přinesl až divoký nacionalismus 20. století. Moderní evropská historiografie už také nehodnotí Rakousko jako „žalář národů“, ale vidí v něm úctyhodný pokus o založení identity státu na jiných základech, než byla jen národní příslušnost. Slibné náběhy k urovnání národnostních půtek z přelomu 19. a 20. století brutálně ukončila před sto lety Velká válka. Stopy někdejší koexistence středoevropských národů můžeme nacházet i v současných snahách o spolupráci středoevropských států.

 

8. Za připomenutí stojí i česká vojenská čest, české pluky tradičně patřily k nejlepším vojenským útvarům monarchie, věrnost císaři a své „širší vlasti“ zachovali Češi i roku 1866, kdy odmítli pruské vábení. České pluky tvořily i páteř polního tažení do Bosny a Hercegoviny roku 1878. Maršál Radecký byl jako symbol českého vojáka v císařské uniformě s úctou vzpomínán až do počátku 20. století. Také mobilizace roku 1914 proběhla spořádaně a čeští vojáci většinou se ctí obstáli v bojích první světové války. Vděčnou vzpomínku si zaslouží i mírové snahy posledního císaře Karla a jeho úsilí o zmírnění válečných hrůz (vystupoval proti neomezené ponorkové válce a proti nasazení bojových plynů).

 

9. Na počátku dvacátých let minulého století napsal Ferdinand Peroutka, že jsme „potomky spořádaných občanů z doby vlády císaře Františka Josefa I.“. I když si to nechceme příliš připouštět, „rakouskou mentalitu“ máme hluboko v sobě. Kult „tatíčka Masaryka“ byl nápodobou úcty prokazované „stařičkému mocnáři“ a ta přežívá stále například v silné víře v pravomoci prezidenta. Stále dáváme přednost klidnému řešení problémů: roku 1848 se psalo, že v Čechách nebyla rozbita jediná okenní tabulka, klidně proběhl převrat 1918 a na to navázala i sametová revoluce. Ostatně – současný návrat symbolů monarchie třeba do reklamy svědčí o tom, že v hlubokých vrstvách národní paměti vzpomínka na Rakousko figuruje jako připomínka stability a prosperity.

 

10. Sečteno a podtrženo: důvodů k pozitivnímu hodnocení Rakouska máme dostatek a „černý“ obraz monarchie byl účelově vytvářen až ve druhé polovině první světové války exilovými politiky. Většinu urážek potom dodala popřevratová publicistika. Redukovat obraz čtyřsetletého života pod habsburským žezlem na nenormální podmínky několika posledních válečných roků je prostě nekorektní.

 

ZDROJ WWW online:

https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/58536/10-duvodu-proc-vzpominat-na-habsburky-v-dobrem.html



Více zde: https://www.monarchisti.cz/news/a10-duvodu-proc-vzpominat-na-habsburky-v-dobrem/