Česká tradiční rodina...

Často se z Hradu argumentuje tradiční rodinou. Zamysleme se nad tím, co je to tradiční rodina? Na první pohled je to jasné jako tradiční výchovný prostředek (facka): Muž, žena a alespoň tři děti, vyrůstající v láskyplném prostředí. Chcete-li vidět obrázky, otevřete si libovolný katalog libovolného hypermarketu; bývají plné rozesmátých tradičních rodin.


Skutečnost je ale odlišná. Dalo by se říci, katalogové rodiny jsou spíše snem než-li realitou. Za střízliva najdeme okolo sebe akorát vysokou rozvodovost, nízkou porodnost a děti, na které nemají rodiče čas, neboť řeší své kariéry a vydělávání peněz.


Pokud tradiční rodiny ještě existují, co nyní způsobuje jejich rozpad? Domnívám se, že opět Klausův dravý kapitalismus. Zaměření se na kariéru a peníze má za následek, že lidé nemají čas nejen na své děti, nýbrž i na rodinu, příbuzné a známé. Vzdálenější příbuzní se často scházejí už jen jednou za rok, přičemž pomalu mizí důvody proč se scházet (když "z toho nic není"). Pamětníci tvrdí, že za nenáviděného socialismu se lidé více navštěvovali, více žili pospolu.


Tradiční rodina bývá definována také místem. Lidé někde mají své kořeny. Problém nastává, pokud v dané lokalitě nelze sehnat práci. Dle Klause by se v takovém případě měli lidé "prostě" odstěhovat jinam. Otázkou je, zda migrace za prací pomáhá soudržnosti rodin? Nemyslím si to.
Ostatně, čistě z ekonomického hlediska nejsou rodiny pro stát výhodné. Tvoří jakousi šedou ekonomiku. Jejich členové si navzájem pomáhají, aniž by z toho státu plynuly daně. Zejména pro kapitalistický stát bude výhodnější, když rodiny rozbije. Ani sdílení prostředků v rodinách nezpůsobuje růst HDP. Tudíž bude lepší prodat zboží a služby každému jednotlivci zvlášť (například každý aby měl své auto, nikoli aby ho rodina sdílela). Nakonec i pocit bezpečí, který původně rodiny skýtaly, atomizace společnosti rozrušuje. Lidem lze potom snáze prodat různé pojistky a hypotéky.


Takže - jaké tradiční rodiny? Žijeme přeci v kapitalismu, pane prezidente! (z článku Paradoxní Klaus, napsal Jan Molič, Britské listy 30.9.2011)