Jak Češi okradli děti arcivévody Ferdinanda

Právě před sto lety zastřelil v Sarajevu prosrbský radikál Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženu Žofii. Dnes už víme, že atentát o měsíc později spustil první světovou válku. Je ale docela zajímavé si číst, jak na něj reagovali občané rakousko-uherské monarchie bezprostředně poté.

Někteří propadli úzkosti v temné předtuše, jiní si škodolibě utahovali z dalšího neštěstí vládnoucího rodu, aniž vnímali blížící se katastrofu. Pro potomky zavražděného páru však začala hned. Nedospělé děti Maxmilián, Arnošt a Žofie, kteří v době vraždy pobývali v Čechách na zámku Konopiště, ztratili oba rodiče i idylické dětství. Další velká rána je pak čekala po válce, v čerstvě zrozeném Československu.

První sirotci války

František Ferdinand měl složitou povahu, byl vznětlivý, lakomý a trochu zapšklý patron. Jeho životopisci se ale shodnou, že byl příkladný otec a manžel; samozřejmě, pokud přijmeme dobový genderový ideál „Kinder, Küche, Kirche“, tedy že správná žena patří k dětem, do kuchyně a do kostela.

Čím víc se následníkovi protivila Vídeň s jejími intrikami a antipatií, kterou k němu choval císařský dvůr, tím víc se stahoval na zámek Konopiště ke své rodině. Panství dlouhodobě zveleboval. Udělal rozsáhlou rekonstrukci, příkladně se staral o přilehlé pozemky, ale také areál uzavřel před místním českým obyvatelstvem, což mu sympatie moc nevynášelo. Pro své děti ovšem vytvořil svého druhu zlatou klec – ráj majetné, láskyplné a soudržné rodiny obklopený hlubokými lesy.

 

S atentátem se idyla zhroutila. Nejstarší Žofii bylo tehdy třináct, nejmladšímu Arnoštovi deset. Smrt rodičů pro ně znamenala hlubokou ránu, již částečně zacelila péče rodinného přítele Jaroslava Thuna, který se ujal opatrovnictví sirotků. Jejich teta Henrietta se jim stala náhradní matkou, většina služebnictva s nimi zůstala - a Konopiště, kde nadále trávili nejvíc času, bylo příjemným místem k životu i v chaosu světového konfliktu a následném rozpadu monarchie. Další velké drama je paradoxně postihlo až po válce.

Saintegermainská mírová smlouva dávala novým státům vzniklým na území monarchie právo znárodnit nemovitý majetek Habsburků a nástupnické republiky toho využívaly. Tří dospívajících dětí Ferdinanda a Žofie se však konfiskace dotknout neměly: nebyli totiž Habsburkové, patřili k rodu Hohenbergů. Když se následník trůnu František Ferdinand chtěl o dvacet let dříve oženit s českou šlechtičnou, jejíž rodokmen nebyl tak urozený, jak vyžadovala pravidla vládnoucí dynastie, zřekl se pro všechny děti, které z manželství vzejdou, nároku na trůn. Tento krok v roce 1900 formálně uznali i čeští zástupci ve vídeňském parlamentu.

Bez opory

Jenže poválečné Československo moc nezajímal. Čerstvě zrozený stát nejprve zavedl nad zámkem Konopiště ochrannou správu. S rodinou tedy žil správce, který se – z důvodů, jež se brzy měly vyjasnit - věnoval především soupisu majetku. Společenská nálada vůči rakouské šlechtě byla velmi nevraživá, noviny přinášely historky o špatném zacházení Ferdinanda s českým služebnictvem a v obecném povědomí žil později vyvrácený mýtus, že právě na Konopišti František Ferdinand zosnoval spolu s německým císařem světovou válku – ač byl ve skutečnosti následník trůnu rozhodným odpůrcem války.

Arcivévoda František Ferdinand se svou ženou Žofií a dětmi na Konopišti.

Místní vesničané přestali respektovat ploty, procházeli se zahradami zámku a pod okny pokojů mávali českými vlajkami. Znepokojivější než nacionalismus mladé republiky bylo však prohlášení její vlády, že Konopiště (a také druhé Ferdinandovo panství v Chlumu u Třeboně) hodlá zahrnout do znárodňování.

Poručník Jaroslav Thun protestoval až u prezidenta Masaryka a ten ho ujistil, že právoplatným vlastníkem panství bude uznán nejstarší Maxmilián, jak vyplývalo z dědického řízení rodiny. Pouze rozloha pozemků bude trochu zmenšena ve prospěch československého státu.

Jeho slib se však nenaplnil. V dubnu roku 1919, kdy vláda znárodňovala majetek Habsburků v Československu, správce Konopiště bez předchozího varování oznámil Ferdinandovým dětem, že mají pár minut na to, aby se sbalily a odjely. Směly si vzít jeden dvacetikilový kufr a český personál pečlivě kontroloval, co si balí. Maxmilián si nesměl odvézt ze své ložnice ani dvě rodinné fotografie. Stejně tak na Konopišti zůstaly deníky a fotografická alba, o matčiných špercích a dalších cennostech ani nemluvě. Před odchodem museli sourozenci ještě jednou kufry vybalit a ukázat, zda neodvážejí něco hodnotného.

Jejich vyhnání bylo nejen porušením mírové smlouvy, ve své době nemělo oporu ani v českém právu. Až o dva roky později poslanci Národního shromáždění do zákona o vyvlastnění habsburského majetku připsali dodatek, že se týká „zejména bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho potomků“. Ministr zahraničí Edvard Beneš nijak neprotestoval. Postavit se proti zákonu v tehdejší atmosféře znamenalo riskovat obvinění ze sympatií k monarchii, což nikdo nechtěl. Jediný, kdo našel odvahu vyvlastnění odsoudit, byl historik Josef Pekař.

Nevracíme

Děti Františka Ferdinanda po odchodu z Konopiště žily v Rakousku. Oba bratři se netajili sympatiemi k monarchii, což meziválečná Vídeň snášela se skřípením zubů – příslušníkům habsburské dynastie například nová republika povolovala v zemi zůstat, jen pokud se zřekli nároku na trůn. Maxmilián i Arnošt také otevřeně vystupovali proti Hitlerovi, což jim po anšlusu Rakouska Německem zajistilo deportaci do koncentračního tábora Dachau. Přežili. Zajímavé je, že si uchovali vřelý vztah k zemi svého dětství – Karel Schwarzenberg vzpomíná, jak coby mladý chlapec ve vídeňském kostele viděl Maxmiliána Hohenberga o Vánocích zpívat české koledy.

Zámek Konopiště

Dnes v Rakousku stále žijí vnuci a pravnuci Františka Ferdinanda. Pravnučka Sofie Hohenbergová se po listopadové revoluci pokusila Konopiště nebo alespoň jeho mobiliář vysoudit zpátky. Československý postup totiž neměl ve své době obdobu, ani Rakousko majetek Hohenbergů neznárodňovalo. Přesto kněžna neuspěla. Z hlediska práva byl zámek znárodněn suverénním rozhodnutím demokratického parlamentu a nevztahoval se na něj žádný restituční předpis.

V etické rovině je celá kauza problematičtější – a nejen tím, že české úřady účelově překroucenou logikou připravily tři sirotky o domov, v němž vyrostli. Můžeme v ní vidět první vlaštovku budoucích ideologických výpadů vůči třídním nebo etnickým nepřátelům.

První republika se zrodila na odporu k rakouské monarchii, šlechtě a katolictví. Zrušila šlechtické tituly, udělala pozemkovou reformu, které výrazně znevýhodňovala aristokratické velkostatkáře, její plebejská nevraživost znemožňovala lidem modré krve kariéru v armádě, politice nebo diplomacii, kde by přitom státu mohli díky staletým zkušenostem svých rodů výrazně pomoci.

Několik rodin nejtěsněji spojených s monarchií jako právě Hohenbergové pak potrestala způsobem, který předjímal další události dvacátého století. Znárodnění a vyhnání se samozřejmě týkalo jednotlivých případů nesrovnatelných s masovým odsunem Němců nebo třídním bojem komunistů. I tady se ale trestalo za příslušnost ke společenské třídě, „cizáctví“, politickou službu předchozímu státnímu zřízení, nikoli za zločiny. Princip, který přinutil Maxmiliána, Žofii a Arnošta sbalit si kufry, byl zkrátka stejný.

 

Atentátu na Františka Ferdinanda d ´Este a jeho ženu Sofii se věnoval text Proč  nám zabili Ferdinanda otištěný v aktuálním Respektu. K výročí atentátu také speciálně odemykáme článek Vyhnání z ráje o tom, jak Češi po roce 1918 zatočili s prorakouskou šlechtou