Proč český král?

PROČ ČESKÝ KRÁL?

Pokud se někde objevily návrhy, aby u nás byla zřízena konstituční monarchie s dědičným českým králem, tak byly brány jako zajímavost a příjemné počtení, spojené s romantickými představami. Vážně to skoro nikdo nebere, vždyť my jsme přece svým založením typičtí demokratičtí republikáni. Je to ale pravda? Ne tak úplně.

Ať  sedí nebo seděl na Hradě kterýkoliv z našich prezidentů, vždy byl vnímán lidmi s úctou, zcela se lišící od našich jiných významných politických představitelů. Dokonce i u prezidenta Háchy se jistá úcta našla.
I v dobách komunismu měl prezident naprosto zvláštní postavení. Shrnuto, postavení prezidenta našeho státu ve společnosti naprosto neodpovídá jeho politické moci, a často vůbec ne jeho vlastním schopnostem. Je prostě nadhodnoceno, jaksi samo o sobě. Má prostě jisté věci zadarmo.
Tvrdí se, že takové postavení prezidenta je díky T.G. Masarykovi, který vlastně navázal na tradici monarchy, jak svou osobností, chováním, vzhledem a jinými tak, že to potom pokračovalo vlastně samospádem i u ostatních hradčanských pánů.
Určitě, Masaryk byl tou neopakovatelnou osobností, která se ocitla v dějinné chvíli na takovém místě. Ale ostatní? A po tak dlouhé době? Asi to bude trochu jinak. Je možná i jiná teorie.
Náš národ se stal pro svoji historii, národem plebejským. Jeho původní elity byly ze známých důvodů během staletí zdecimovány a nahrazeny jinými, cizími, které sice také fungovaly jako elity, ale nabyly už brány jako „ti naši kluci". Aby bylo jasno, -dnes tak nejsou brány! V takovém 18. století to bylo jinak. 
Proto, když se po roce 1918 rušily šlechtické tituly a predikáty, tak s tím většina lidu neměla žádné problémy, a víceméně to schvalovala. Jenže národ, lidé, jak chcete, mají přirozenou potřebu se ztotožňovat se svými vzory, elitami, vůdci atd. dle libosti. Prostě potřebují je.
Jenže takovým, kdo splňoval tyto představy byl v posledních desetiletích habsburské monarchie jenom jediný výrazný, a to panovník. Císař František Josef I. byl brán jako otec všech, přes všechny výhrady k Rakousku, které byly na české straně. Proč ale? Vždyť to byl vlastně cizinec? No úplně nebyl. Pocházel přes několik, jestli se nepletu tak přes čtyři přeslice, tedy ženy, z přímé linie rodu Přemyslova. Navíc, panovníci v mužské linii byli u nás i jinde v Evropě, a také i dnes běžně cizího původu (Británie, Švédsko, Belgie atd.), to se tak prostě nepočítá. Shrnuto, náš panovník měl v posledních dobách monarchie takové postavení, protože nahrazoval i jiné, jinde přirozené elity. V tom se nic po ustavení naší republiky nezměnilo. Jenom na Hradě seděl místo krále (císaře) prezident. Samozřejmě od těch dob i před nimi vznikaly už naše domácí elity, ale postavení hradního pána, tedy hlavy státu se nedalo nahradit a tak mu zůstalo to zvláštní, jinak neodůvodnitelné postavení. Dalo by se říci, že tento úřad sám o sobě má silné charisma, se kterým jeho momentální držitel nemůže ani nic moc dělat. Navíc ta symbolika. Je známo, že Pražský Hrad je v současné době v Evropě místo s nejdelší nepřerušenou tradicí sídla hlavy státu. Aniž si to uvědomujeme, tak to v podvědomí máme. Všude jinde se panovníci popřípadě prezidenti během dob stěhovali.
U nás se vždy vzhlíželo k Hradu. Ten Hrad je magnet. Když kdokoliv přijde k Vltavě, odkud je vidět na Hrad, první co udělá, zdvihne oči ke hradčanskému panorámu, cizinci i našinci. Dokonce i ti co tam bydlí (na nábřeží naproti přes řeku), po ránu otevřou okno a vidí Pražský Hrad, a potom teprve jestli je hezky či prší.

Pokud by monarchie byla, jak by to vypadalo, a která pozitiva by přinesla?
Především je nutno říci, že by se na naší parlamentní demokracii fakticky skoro nic nezměnilo! Skoro vše by stejně, jako dnes rozhodovala vláda, zákony by tvořil dál parlament, prostě ústavní orgány by se neměnili až na to, že na místě prezidenta, jako hlavy státu, by na Hradě sídlil dědičný český král. Měl by i zhruba stejné pravomoci, jaké má prezident.
Proč to tedy měnit, když by to bylo v zásadě stejné. Kdo se o tuto problematiku zajímá ví, že teď by se dala napsat dlouhá stať, která by tu změnu odůvodňovala (pro zájemce doporučuji texty Petra Placáka) Protože však nepředpokládám, že všichni potencionální čtenáři o výhodách restaurace monarchie chtějí číst dlouhé litanie, tak se pokusím o zkratkovitost:
Český král by byl skutečně nepolitický nebo nadstranický chcete-li, symbol státu, který je neměnný a dá se s ním ztotožnit, vzít jej za danost a jistotu dnešního světa chaosu, – na rozdíl od prezidenta!
Odpadl by problém politizace funkce hlavy státu. Prezident pokud chce být zvolen musí nadbíhat poslancům, a při dalších volbách opět, tedy je na nich svým způsobem závislý. To platí i o případu, že by se prezident volil referendem. Jenom by nadbíhal různými způsoby voličům. Politické nadbíhání tomu, s kým nejsem na jedné lodi, není nikdy spojeno s morálkou ……
Když je ve společnosti krize, jsou tendence přichýlit se k jistotám. Pokud se lid, stačí trochu, zblázní, volí jistotu silné ruky. Mimo jiné důvody, proč? Protože, tu jistotu nikde nemůže najít. Politika je proměnlivá, politici jsou proměnliví. Nikde nic stabilního.
Historie dvacátého století je toho důkazem. Státy, kde byla konstituční monarchie tradiční a dlouhodobou státní formou se fašismu, nacismu i komunismu ubránily . Fašisticko – nacistické i komunistické režimy vznikly (až na dvě výjimky) v zemích republikánských. Takový malý exkurs do historie:
Ve Španělsku občanská válka vypukla po zrušení monarchie (1930-31), a k moci se poté dostal diktátor Franko se svým fašistickým režimem. Zde byla monarchie tradiční a dlouhodobá. Po faktické restauraci monarchie ve Španělsku v roce 1975 se její pozitivní vliv projevil nejenom v demokratizaci celé společnosti a výrazným růstem jejího ekonomického vlivu ale i věcí, která velmi s naším tématem souvisí: Král Juan Carlos I. Bourbonský v roce 1981 v podstatě sám, silou své osobnosti zabránil vojenskému puči (Frankových pohrobků) v nastolení nového autoritářského nebo rovnou totalitního režimu. Ta síla jeho osobnosti se projevila i proto, že měl tu královskou hodnost, pro kterou se s ním tehdy ztotožnil španělský lid i jeho armáda.
V Portugalsku byla zrušena monarchie a vyhlášena republika 5 října 1910, a v roce 1926 se k moci dostal diktátor Salazar. V Portugalsku byla monarchie také tradiční a dlouhodobá.
Rumunsko, puč generála Antonesca v roce 1940 sesadil krále, a poté Antonescu přivolal německé vojsko . Ke konci války, – 23.8.1944 nový převrat, který provedl král Michal.
Zde jsou ty výjimky:
Itálie nebyla ve dvacátém století tradiční monarchií (vznikla teprve roku 1861), dokonce nebyla ani tradičním státem (předtím byl Apeninský poloostrov rozdroben do vícero státečků). Itálie tedy formálně byla stále monarchií i po Mussoliniho vládě v roce 1925.
Bulharsko, po vzniku Bulharského knížectví v roce v roce 1878 a vyhlášení nezávislosti na Turecku v roce 1908 je svobodná monarchie změněna na carství. Tedy také v Bulharsku nebyla monarchie tradiční a dlouhodobá. Na začátku II. světové války Bulharsko vyhlašuje neutralitu, ale pod tlakem se nakonec účastní války, jako spojenec Německa.

Propagace našeho státu, zvýšení raitingu:
Restaurace monarchie u nás by byla záležitost tak výjimečná, na kterou by byla rázem upřena světová pozornost (tedy toho západního světa určitě). Mediálně by to bylo samozřejmě přitažlivé z lehce představitelných důvodů. Český panovník (a jeho rodina) by se stal na čas (ne krátký) nejznámějším monarchou světa (možná tedy po britské královně). A s ním by se pochopitelně zviditelňovala celá země.
Fakticky by to totiž bylo znovuobjevení Českého království (Zemí Koruny české) a Česka vůbec. Na něj totiž světová veřejnost i dějiny zapomenuli, protože bylo dlouhou dobu skryto uvnitř Rakouska. Rakousko je právě z toho důvodu ve světě daleko známější (alespoň, jako pojem), než náš stát. Paradoxem je, že arcivévodstvím (rakouským), tedy hodností nižší, bylo zakryto království (české) hodnostně vyšší. Palacký řekl a naši vzdělanci to ví: "Byli jsme před Rakouskem, a budeme i po něm." Ví to ale jenom ti naši vzdělanci, jinde ve světě to známo není.
Protože znovuzřízení monarchie by bylo schvalováno všelidovým hlasováním, byl by to také signál do zahraničí. Signál o konzervativní stabilitě a tím pádem důvěryhodnosti. Já vím, byly by to jenom pocity, ale ty v reálném světě fungují.
Prostě raiting našeho státu by šel nahoru, a vlastně skoro zadarmo. Co jsou proti tomu drahé olympijské hry?!

Jméno:
Museli bychom se také jmenovat jinak! Jak? Samozřejmě Země Koruny české. Jinak by to nešlo. Vznikl by zajímavý právní problém. Tedy ono by jich bylo více, ale tento zmíním. V našich zemích v dobách monarchie formálně patřil stát a vše co pod tím pojmem dnes známe, – Svatováclavské koruně. Ano té, co je zamčená pod sedmero zámky na Hradě. Žádnému králi! Ta koruna patří Svatému Václavu, a tedy stát byl vlastně jeho. Pokud bychom to chtěli název jinak , museli bychom nechat vyrobit jinou královskou korunu. To by samozřejmě byl nesmysl, a s trochou legrace: pokud bychom to udělali, tak pozor, – to by se na nás rozlobil Karel IV.(ten to tak určil), a ještě hůře, – Svatý Václav a prostřednictvím jeho Pán Bůh. Řekněte, kdo by to riskoval ?! 
Nástupnictví by bylo ošetřeno ústavou, v tzv. Nástupnickém řádu. Bát se králů typu Karla Prosťáčka (méně ohleduplní historikové jej nazývají Karlem Pitomým), či Ferdinanda Dobrotivého, alias der arme Trottel Nandel (chudáček blbeček Ferdáček), jak jej nazývali ve Vídni, přitom v Čechách jej měli rádi, není nutno. Tak, jako se jich nebojí například Holanďané nebo Belgičané. V tom nástupnickém řádu by se s takovými eventualitami počítalo. Zabránit se tomu dá efektivně například tím, že dědičnost koruny je možná, v případě potřeby, i ve vedlejších liniích rodu , ale také po přeslici (já bych byl pro!). Tím pádem je, v případě potřeby, možných nástupníků více.
Závěrem bych to shrnul do mého vyznání:
Nic zásadního by se nezměnilo (takového, aby lidé měli být proč zastrašeni), a to co ano, by bylo pozitivní tedy, – není proč ne.

Dostupné na www:

handl.blog.respekt.cz/proc-cesky-kral/