Úloha hlavy státu v současné politice

Vybrali jsme velmi zajímavý text pocházející z referátu Petra Pavelčíka z října 2002. 

Úloha hlavy státu v současné politice

Petr Pavelčík, říjen 2002

Zdroj referátu: John Coakley, Politologická revue 1, červen 1998

 

ÚVOD

 

Proces vytváření ústavy v nově vzniklých zemích, případně ve státech, kde došlo k zásadní změně politického zřízení, vyžaduje zodpovězení mnoha otázek z oblasti vzniku a vývoje institucí.

Parlamentní, vládní a právní systémy jsou charakteristickými rysy moderního státu. I přes pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě v posledním desetiletí a vznik nových států zde existují prvky kontinuity s minulými režimy. Autor si všímá této kontinuity institucí a zaměřuje se konkrétně na historický vývoj a současnou úlohu hlavy státu.

V Evropě přežívá rozdvojení výkonné funkce mezi předsedu vlády a prezidenta. Proč tomu tak je a zdali existují ještě jiné společenské potřeby, jejichž uspokojení vyžaduje nejen efektivně pracujícího vedoucího úředníka, ale i oficiálního představitele státu – na to se autor snaží ve své studii odpovědět.

 

PŮVOD ÚŘADU

 

Post hlavy státu je téměř vždy spojován s institutem království. V mnoha tradičních společnostech středověku nebyl rozdíl mezi reálným a duchovním světem. Král tedy nejen udržoval pořádek a ochraňoval lid před útokem zvenčí, ale také usmiřoval duchovní svět se světem světským a žádal o jeho podporu pro laické záležitosti. Tato představa se objevuje v mnoha středověkých pramenech – citace ze starého irského zdroje:

Přestože tyto již společnosti již dávno zanikly, nebylo by správné tento pohled opomenout. Náboženská charakteristika panovnictví totiž přežila až do současnosti.

 

VÝVOJ ÚŘADU

Kombinace principu koncentrace moci v rukou jedné osoby s principem následnictví nebyla v moderním světě příliš úspěšná. Je totiž neslučitelná s principy demokracie, ale je také v rozporu s principem efektivnosti.

Dvě základní cesty k řešení této situace:

  • demokratizace principu následnictví a

  • dekoncentrace moci.

Tyto změny mohly probíhat buď současně, nebo se vývoj ubíral jen jednou z obou naznačených cest, nebo žádnou.

První cesta od tradiční monarchie k modernímu státu (autor ji nazývá klasická evropská cesta, nebo evropský model) probíhala cestou snižování rozsahu pravomocí panovníka, až byl rozsah jeho pravomocí symbolický. Tak vznikla parlamentní monarchie.

Druhá cesta od tradiční monarchie k modernímu státu (nazývaná autorem jako americký model) byla typická pro země západní polokoule. Úřad jako takový byl demokratizován, aniž by byla panovníkovi odebrána moc. Místo panovníka s následnickým právem se ale objevil prezident volený na základě hlasování. Většinou tento prezident přejímal výkonné pravomoci tradičního monarchy: právo veta, jmenování ministrů, řízení vlády či udělení milosti.

Někde probíhala změna v obou směrech. Zvláště tam, kde monarchie vzdorovala reformám, bylo úsilí jak o demokratizaci, tak o omezení moci úspěšné: monarcha byl nahrazen voleným prezidentem s pouze symbolickou mocí. Takový byl výsledek snah o demokratizaci v těch evropských zemích, kde bylo protimonarchistické cítění nejsilnější.

Autor dále provedl podle textů ústav srovnání pozic jednotlivých států nyní (1998) a na začátku století, v roce 1910.

Srovnával z hlediska ústavního statutu hlavy státu.

 

Ze srovnání vyplývá, že v roce 1910 mělo z 55 zemí s psanou ústavou 31 statut monarchie a 24 republiky, zatímco v roce 1998 to bylo 43 monarchií a 148 republik.

 

Zobecnění které je na tomto srovnání možné provést:

  • vzrůstá převaha prezidentských modelů, zejména mimo Evropu,

  • vypadá to, že monarchie šťastně přežila, ale: větší část z uvedených monarchií buď patří mezi nepřímé monarchie (většinou malé země Britského společenství, které jsou monarchiemi jen podle jména, ve skutečnosti ovšem republiky se všemi charakteristickými rysy) nebo jsou to tradiční monarchie v Africe a Asii s nejistou budoucností.

 

PROCES VÝBĚRU

 

Diskuse o rozdílech mezi monarchií, prezidentským systémem a jinými formami vlády vede přímo k otázce procesu výběru hlavy státu. V tradici liberální demokracie je nejvhodnější možností volba hlavy státu, je ale tolerována i možnost rodové legitimity, neboli princip následnictví. S postupující modernizací společnosti se od požadavku královského původu upouštělo a tak je princip voleb dnes už uplatňován mnohem šířeji.

V téměř všech případech platí věkové omezení pro prezidentské kandidáty – většinou je minimální věk 35 let. Ne všechny volby prezidenta se uskutečňují přímým hlasováním, běžné je také nepřímé. Při něm je konečná volba prováděna tělesem mezi voličstvem a vykonavatelem úřadu. Nepřímá volba prezidenta se stále používá v devíti státech (z toho je osm evropských a devátý je Surinam).

Autor z této skupiny vyděluje zvláštní skupinu nazvanou „polopřímá volba“. Při ní se účastní všichni voliči voleb a volí kolegium volitelů prezidenta. Na začátku 20. století to byl běžný způsob volby, ale dnes zůstal zachován v jediné zemi – USA.

Nejdůležitější a nejvíce používanou je přímá volba prezidenta. Charakteristickou formou je systém dvojího tajného hlasování. Přímá volba na základě všeobecného hlasovacího práva vytváří mocný zdroj legitimity, ale ne všichni přímo zvolení prezidenti mají skutečnou moc.

POLITICKÉ FUNKCE

Zobecnění, vycházející z textů mnoha ústav, přineslo zjištění, že jazyk ústav si zachovává pozoruhodnou uniformitu v oblastech popisu pravomocí hlavy státu. Týká se to hlavně veřejné aktivity hlavy státu.

Několik příkladů:

Legislativní moc. Hlava státu má téměř vždy nějakou legislativní úlohu – běžně např. svolává a rozpouští parlament nebo podepisuje návrhy zákonů.

Výkonná moc. Zde se hlavě státu obvykle uděluje čestné místo. On nebo Ona jmenuje a odvolává ministerského předsedu a další ministry vlády.

Soudní moc. V právní oblasti je role hlavy opět důležitá. Obvykle jmenuje vyšší soudce a mívá také právo měnit a upravovat výroky soudů.

Mezinárodní vztahy. Zde je zvláštní postavení hlavy státu zřejmé. Může být pověřena formálně odpovědností reprezentovat stát. A ve většině případů dostávají velvyslanci pověřovací listiny jménem hlavy státu a také hlava státu přijímá pověření zahraničních velvyslanců.

V oblasti národní obrany, kde jsou nejlépe vidět principy tradiční osoby krále, bývá hlava státu vrchním velitelem ozbrojených sil, vojenští důstojníci od ní mívají pověření.

Typická ústava přisuzuje všechny zmíněné funkce hlavě státu. Příklad Ústava ČR

 

Dále lze rozlišit tři roviny moci hlavy státu:

  • hlava státu bez jakékoliv moci. Hlava státu má sice ústavou přiřazenou řadu funkcí, ale kromě jejich definice obsahuje většina ústav mocný článek, který takřka vylučuje vlastní rozhodování prezidenta. (úřad českých prezidentů před přímou volbou) 

  • Druhá kategorie se týká poloprezidentských systémů, kde má hlava státu mírné pravomoci. Její volné jednání obvykle není neomezené, obvykle působí premiér jako alternativní ohnisko moci. Mezi hlavou a premiérem se moc může přesouvat, záleží také na jejich osobnosti a politickém kontextu. (příklad z Francie posledních let)

  • V prezidentských systémech je moc prezidenta tak velká, že je omezována jen málokdy, zejména v oblasti výkonné. (například úřad a osoba prezidenta v Ruské federaci ).

 

REPREZENTATIVNÍ FUNKCE

Vznešené postavení tradičního panovníka bylo většinou již v době vzniku písemných ústav změněno. Stále se ale v ústavách monarchií objevují zmínky o jeho svatosti. Přestože role panovníka-monarchy může vypadat v politickém procesu bezvýznamně, je velmi zřetelné, že může mít značnou morální autoritu.

Volení prezidenti mívají symbolické funkce definovány civilněji. Nejsou posvátní, obvykle však nedotknutelní v tom smyslu, že nemohou být obviněni žádným soudem. Za politické chyby zodpovídá spíše vláda.

Reprezentativní charakter prezidenta je pravděpodobně univerzálním. Je to často spíše prezident národa než pouze státu nebo republiky. Mívá roli garanta suverenity a integrity státu.

 

ZÁVĚR

Studie se dobírá závěru, že hlava státu hraje roli v každodenní činnosti vlády. Tato role může být formální nebo ozdobná, nebo podstatná a řídící, jako v případě amerického prezidenta.

Náklady na tento úřad jsou ale často velmi vysoké ve srovnání s podílem na výkonné moci. Proč tedy státy nedají na svou hlavu dopustit?

Odpověď bude ležet ve schopnosti hlavy státu reagovat na neuchopitelné společenské potřeby. Instituce hlavy státu dnes může, stejně jako v dávných dobách, sloužit k uspokojení skutečných a hlubokých potřeb společnosti. Například potřeby ztělesnění národa způsobem, který přežil všechen nátlak modernizace.