1. polovina 18. století - Pragmatická sankce Karel VI.

524. schůzka: Pragmatická sankce

Karel VI. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo 

Karel VI.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Název této schůzky se skládá ze dvou cizích slov, která - jsou-li užívána každé zvlášť - zná důvěrně i naše, 21. století. Jejich kombinace však patří do našich dějin téměř 300 let starých: Pragmatická sankce.

Soudobá svědectví se sice hemží referencemi o manželských a rodičovských problémech císaře Karla VI. císařovny Alžběty, jejich rozporuplnost nás však dodnes dezorientuje. Někteří autoři tvrdí, že Karel byl člověk založením flegmatický, studený, těžkopádný. Jiní chladnost, strohost a odtažitost připisují naopak jeho manželce, Alžbětě Kristině, dceři vévody wolfenbüttelského. Pro odpůrce sňatku to byla nevěsta bezvýznamná, pod úroveň, neznámá bledá kráska ze severního Německa s popelavě plavými vlasy a fialkovýma očima, žena neschopná početí dítěte, která lásku ke Karlovi jen předstírala a vzala si ho účelově, z vypočítavosti. Podle příznivců císařovny byla naopak poloviční světicí, ochotnou (mimo jiné) snášet milostný poměr Karlův k manželce českého šlechtice hraběnce Althanové.  

Císařovna Alžběta - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain 

Císařovna AlžbětaFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Karel se oženil ve třiadvaceti letech, Alžběta Kristina měla ve stejné době sedmnáct. Svatba byla v Barceloně. Kvůli manželovi změnila nevěsta víru, opustila luteránství ve prospěch katolictví a ve Španělsku pak sdílela s manželem dobré i zlé. V prvních letech manželství Karel Alžbětu miloval přímo vášnivě. Pro její krásnou pleť jí říkal "Bílá Líza." Manželské ložnice nechal vymalovat odvážnými milostnými výjevy. A když se ukázalo, že počít potomka bude obtížné, dělal možné i nemožné, aby se Alžběta vyléčila. Přiměřeně situaci se chovala i císařovna. Podstoupila řadu zázračných kúr, navštěvovala jasnovidce, mastičkáře a jiné šarlatány, jezdila na posvátná místa, opakovaně podstupovala léčebné kúry v Karlových Varech. Když kdosi doporučil vinnou kúru, zahořel prý pro ni císař nadšením a organizoval terapii na nejvyšší úrovni. Co se početí děcka týče, s efektem nevalným. Zato Alžběta přivykla nadměrné konzumaci alkoholu. 

Manželé však opravdu nezanedbali jedinou cestu, která by je dovedla k vytouženému děcku. I tragédii maličkého arcivévodyLeopolda nesli společně. Když se pak konečně narodila Marie Terezie, věnoval císařský pár kostelu v Maria Zellu sošku děťátka z ryzího zlata a Karel pro křtiny dcerky poručil dodat vodu až z Jordánu. Ten společný problém, to svoje trápení řešili manželé, zdá se, společně. Zdá se, že jejich manželství bylo přes všechny dvorské klepy spokojené. Ale přece jenom: takový detail. Nemusí to nic znamenat. Co to bylo? Upjatost... Nebo jak to pojmenovat... Projevuje se ve velice stručných až lakonických Karlových zápisech v osobním deníku. I když si se svou ženou dobře rozuměl, nikdy tam o ní nenapsal jedinou vřelejší pasáž. Na jedné straně nepřipustil, aby měla vliv na státní záležitosti, ale docela se o ni pečlivě a láskyplně staral. Leč v deníku ani slůvko. Nic.  

Císař Karel VI. byl typický Habsburk mimo jiné tím, jak se v něm mísila dynastická pýcha s bigotností. Peripetie vlastního života si vždy vykládal jako dílo boží prozřetelnosti. Musel však vůči Bohu pociťovat a ze své mysli vytěsňovat některé trpké výčitky. Bůh přece nejprve chtěl, aby se stal vládcem Španělska. Karel ten úkol na sebe vzal s předsvědčením vyvolence nebes. Politická realita ho však přiměla, aby se z Iberského poloostrova neúspěšně vrátil domů, do Vídně. S takovým nepříznivým koncem věcí se Karel dlouho nedokázal smířit. Nároků na španělskou korunu se zřekl až po devíti letech. Ztracený sen o kralování ve Španělsku se do jeho mysli zapsal celoživotně. Poslední předsmrtné slovo na úmrtním loži v roce 1740. prý znělo"Barcelona."  

Pragmatická sankce podepsaná panovníkem Karlem VI. v roce 1713 - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain 

Pragmatická sankce podepsaná panovníkem Karlem VI. v roce 1713Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Předčasnou smrtí o osm let staršího sourozence Josefa I. jakoby Bůh nabídl Karlovi obratem skoro rovnocennou kompenzaci. S vládou ve střední Evropě tento Habsburk původně nepočítal. Ani s ní počítat nemohl. Jestliže to však prozřetelnost takto chtěla (nebo jakási vyšší moc, rozhodující o osudech smrtelníků, byt korunovaných), tak Karel učinil propříště všecko pro to, aby už jeho vlastní rodina nebyla v budoucnu od trůnu odstrčena. Rafinovanost, účelovost a jistá sobeckost mu radila, aby si dopředu zajistil výhody pro své dosud nenarozené potomky, a to zejména před vlastními nejbližšími příbuznými. Jenomže jak něco takového zajistit? Ve věci nástupnictví ztratil Karel faktickou naději a částečně i nervy už v černém roce 1713, kdy spojenci ze španělské fronty mu dali nazřít, jak chutná zrada a kdy Evropu ke všemu ještě postihla těžká morová rána (byla to vůbec poslední rozsáhlá epidemie smrtící choroby, tentokrát o to horší, že kromě lidí se houfně nakazil a mřel také hovězí dobytek.) 

Těžká situace. Co když ta smrtholka, ta zubatá, ta s kosou, řádící ve Vídni stejně jako v Praze, sáhne i po hlavě pomazané, po Karlovi? Rozdíly mezi pánem a kmánem ji asi moc nezajímaly. A právě nejspíš tehdy, v nejvyšší psychické tísni, se v císařově hlavě zrodil plán na novou úpravu starého nástupnického řádu Habsburků. Nenápadný, ale důležitý dodatek k němu proslul pod názvem pragmatická sankce. Co je sankce, je zřejmé. Náhrada škody; opatření trestající viníka; donucení; postih. I když - nejenom, tedy nejenom to, co tu bylo napsáno. Sankce je prostě vůbec jakékoli rozhodnutí, opatření, ustanovení právní normy. A když k této sankci přidáme slůvko pragmatická - to může mít samo o sobě význam, jako že dbá užitečnosti, popřípadě, že dbá příčin... Pragmatická sankce je něco zhola jiného - ale. na to máme přece definici: Je to nařízení panovníka mající povahu zákona.  

V okamžiku vzniku pragmatické sankce sice císař ještě potomky neměl, věřil ovšem, že se jich dočká, že bude mít syna. Pokud ne, tak aspoň dceru. V takovém případě by vyvstaly nejrůznější komplikace. Byly zde přece i dcery otce Leopolda, a také dcery bratra Josefa. Za předpokladu, že by se Karlovi v manželství narodila dcera, byla by za současného právního vztahu v nevýhodě, na ni by se dědické nároky vztahovaly až jako na poslední v řadě. Vyloučit tuto svrchovaně nepříznivou kombinaci bylo jedním z účelů císařova manévru. Pro eventualitu, že by následnictví mohlo spadnout do ženských rukou (a to byla situace, jejíž řešení dosavadní regule o dědění předvídaly jen velmi mlhavě a nijak ji neupřesňovaly), se Karel rozhodl pravidla o následnictví zdánlivě nepatrně (fakticky významně) pozměnit ve prospěch své nejbližší (příští) rodiny.  

Johann Gottfried Auerbach: Karel VI. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo 

Johann Gottfried Auerbach: Karel VI.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Takže jak to teď bylo - podle pragmatické sankce - s nástupnictvím v říši? Vláda měla i nadále přecházet v prvé řadě na mužské potomky podle zásady takzvané primogenitury - čili prvorozenectví. Nejstarší syn dědí... Ale pokud by mužský následník chyběl?... Tak by mělo legálně nastoupit ženské potomstvo. Jenomže tak nějak jinak. Jak jinak? Oproti dosavadním, ne zcela zřetelně vyjádřeným zásadám, se tak mělo stát v jakémsi obráceném gardu. V pořadí výhodném pro zájmy císaře. To znamená, že nejprve by se dědění vztahovalo na jeho, tedy Karlovy dcery, teprve potom na dcery Josefa I. a až ve třetí řadě na sestry, tedy: na dcery otce Leopolda I. A tohleto císař v tom 1713. roce zveřejnil? Nezveřejnil. Ani to nemínil udělat. Ještě ne. Tuto svoji představu přednesl 19. dubna 1713 v tajné radě, přičemž přítomné obřadně zavázal mlčenlivostí.  

Tak tedy vladařská koruna rezervovaná pro ženu. V dnešních monarchiích, hlavně v Evropě, věc celkem běžná. Dnes ano. Ale tehdy? Tahleta myšlenka byla shledána pořád jako cosi kromobyčejného. Podle uznávaných axiomat svatého Augustina slušelo ženám mužské područí. Měly rodit, pečovat o rodinu a do veřejných věcí se neplést. Čas od času se ale přece jenom stávaly panovnicemi... Čas od času, ale velmi vzácně. Nicméně třeba anglická Alžběta I.... Alžběta byla považována za politické provizorium z nezbytnosti. A charta římskoněmecké říše, ta korunovaci ženy na císaře výslovně zakazovala. Proto také zůstala později Marie Terezie jen českou a uherskou královnou, zatímco římským císařem se stal nejprve její příbuzný, bavorský kurfiřt Karel VIII. a teprve poté její manžel,František Štěpán Lotrinský"Pragmatická sankce nebyla v těchto souvislostech žádnou drobností, nějakou kosmetickou úpravou rodinné listiny, týkající se pouze vymírajících Habsburků. Právní akt vyžadoval mezinárodní uznání a budiž zdůrazněno, že Karel musel na obecné přijetí tohoto dokumentu vynaložit nesmírné hmotné oběti i úsilí, trvající po celý zbytek života. Uskutečňoval svůj plán systematicky a pln nadějí, aby však nakonec ze smrtelného lože sledoval, jak se záměr mění ve splasklou bublinu." Ale už bezprostředně poté, co vznikla, byla pragmatická sankce odložena stranou, protože na pořadu dnů byly aktuálnější záležitosti. K jejímu prosazování na diplomatickém poli se Karel fakticky vrátil až po dalších sedmi letech, počínaje rokem 1720. A co bylo mezitím?  

"Černá smrt se císaři vyhnula. Nedlouho po odeznění morové epidemie se ke Karlově chvilkové radosti narodil toužebně vyhlížený syn, takže dovětek o dědění držav po přeslici jako by se stal nadbytečným. Avšak vzápětí malý Leopold zemřel. Habsburkův zármutek alespoň částečně zažehnal květen 1717, kdy královna Alžběta přivedla na svět dceru - Marii Terezii. Jenže to už měl císař plnou hlavu jiných starostí: říše byla zase ve válce." Kdopak si zase začal? No schválně, kdo asi... Nebyli to zase Turci? Ale jistěže byli. A jak zlobili tentokrát? Případně: koho? Benátky. To byl spojenec Rakouska, kterému Porta (to jest osmanská říše) násilím odňala jižní Řecko. A už byla pranice. A veliká. Nejlepší rakouský (a možná evropský) vojevůdce té doby princ Evžen Savojský však v čele císařských armád uštědřil Turkům sérii porážek u Petrovaradína, Temešváru a pak i Bělehradu, což mělo v praxi efekt, že habsburská monarchie mírem v Požarevci donutila Turky zříci se rozlehlých území za Dunajem. A to včetně srbského Bělehradu, což bylo město, které drželi ve svých rukou po celých 165 let mohamedáni.
 

Karel musel čelit invazi španělského krále Filipa V. Bourbona - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain 

Karel musel čelit invazi španělského krále Filipa V. BourbonaFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Rakousko si hbitě přisvojilo část Srbska, Bosny, temešský Banát a Malou Valachii. Tedy značnou část dnešních států Srbska-Černé Hory, Rumunska a Bosny-Hercegoviny. V té chvíli se rakouská říše domohla vůbec největší rozlohy ve svých dějinách. Klid ovšem nebyl. Nějaká válka na obzoru? Nikoli na obzoru. Ona už byla tu - na Sicílii a Sardinii. Co měly ty dva ostrovy společného s Vídní? Sardinie jí patřila. Karel musel čelit invazi španělského krále Filipa V. Bourbona. Další válka se nelíbila evropským velmocím, které byly podepsány na utrechtském míru. Přinutily agresora k zdrženlivosti. A jakpak se projevuje agresorská zdrženlivost? Kupříkladu tím, že se vymění Sardinie za Sicílii. Sicílie je ale větší... Však ten kšeft byl pro Rakousko docela výhodný. Jenomže netrvalo dlouho a vypukl další ozbrojený střet. Anglie s Nizozemskem mobilizovaly, protože Karel VI. zřídil v belgickém Ostende takzvanou Východoindickou společnost, což byl v podstatě obchodní konkurent, který se začal roztahovat ve sféře koloniálních zájmů obou pohoršených velmocí. A výsledek? Po velmi vážném harašení zbraněmi císař přikázal kompanii raději zrušit. 

Zadarmo to nebylo. Něco za něco. Za uznání pragmatické sankce. Jestli si ale někdo myslí, že tím veškeré válčení ustalo... Neustalo. Oč byla rvačka tentokrát? O uvolněný polský trůn. Tučná kost. Kteří psi se o ni rvali? Jeden hafan byl ze Saska, August III., toho podporovalo Rakousko, protože jeho matka pocházela z habsburského rodu. Jenomže francouzský král si polský trůn vymiňoval pro svého zetě, Stanislava Lesczyńského. Kdopak vyhrál? Sas, ovšem za tu cenu, že o své vévodství přišel nastávající ženich Marie Terezie, lotrinský vévoda František Štěpán. Lotrinský vévoda bez Lotrinska? Už to tak bylo. Musel je přenechat druhému z rivalů, Stanislavu Leszczyńskému - vynutil si to francouzský král. A nastaly škatule škatule hejbejte se. Škatule František Štěpán se přesunul do rakouského Nizozemí (to je zhruba dnešní Belgie), kde měl přečkat, až se uvolní Toskánsko. Když tam vymřel dosavadní panující rod Medicejů, tak se do Itálie opravdu odebral, a mezitím se mohl císař Karel věnovat naplno pragmatické sankci. Ta už nebyla tajná. Naopak - klauzule o ní se stala součástí polského míru. Ani to zřejmě nebylo zadarmo...Karel musel těžce zaplatit nedávno nabytou Sicílií a Neapolskem, které podstoupil španělským Bourbonům. Na oplátku získal jenom nevelkou italskou Parmu a Piacenzu. Ve jménu uznání pragmatické sankce se s habsburským území čile obchodovalo... Obchodovalo, ale ono jej začalo nějak ubývat. No, všechno něco stojí. A máme tu další válku. Už ne. Už žádnou další válku. Ono stačí, když je mír.  

Byla to poslední velká válka Karlova vladařského období. Turci? Bať, bať, Turci. Rakousko se s nimi pustilo do křížku tentokrát jako spojenec Ruska Jenomže k dispozici jaksi nebyl geniální vojevůdce Evžen Savojský (tento vrchní velitel rakouských vojsk byl již po smrti), a jeho nástupcem se stal arcivévoda a novomanžel Marie Terezie, František Štěpán. Bez zkušeností, úplný vojáček v branži. Generalita na toho nejistého šéfa hleděla svrchu a dělala si, co chtěla. Bojové akce nebyly vůbec koordinovány a dopadaly tak, jak musely - porážka stíhala porážku. Podle toho taky vypadal vyprošený bělehradský mír v roce 1739. Co rakouské ozbrojené síly před dvěma desetiletími získaly, nyní ztratily. Habsburská říše se znatelně zmenšila. A Karel VI., stále víc churavější, zklamaný už tím, že dcera Marie Terezie není schopna dát mu vnuka, znovu pil z poháru hořkosti: ani zeť nebyl mužem a válečníkem, jakého si v něm vykreslil...  

Titulní list slavnostního schválení pragmatické sankce moravskými stavy - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain 

Titulní list slavnostního schválení pragmatické sankce moravskými stavyFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

"K uznání pragmatické sankce bylo mimo jiné zapotřebí, aby její planost potvrdily svým souhlasem všechny zemské sněmy monarchie. Karel VI. schvalovací proceduru dlouho odkládal. Odhodlal se podstoupit ji až sedmi letech vyčkávání. Patrně tak učinil pod vlivem poznání, že otázka následnictví Marie Terezie nejspíš sama od sebe nezmizí a mužský dědic se už neobjeví. Na jaře 1720. roku dokument celkem bez problému schválily dolnorakouské stavy. Na podzim téhož roku se císař obrátil na stavy české, moravské a slezské. Přijel kvůli tomu už v červenci do Prahy. Český sněm byl v té době pouhým stínem své někdejší slávy. Na nudná rokování dávno nikdo nechodil, obvykle se sešlo kolem dvaceti lidí. Stavové donekonečna řešili vesměs okrajové záležitosti. Například požadavek měst, aby směli jako ostatní stavové při jednání sedět a nikoli stát, se na programu ocital po několik let, aby byl posléze beztak zamítnut. Jiným osvědčeným problémem byl návrh na změnu osnov universitního studia: matematika se namísto dosavadní půlhodinky měla přednášet tři čtvrtě hodiny, ´aby študenti ve vědě této větší zalíbení nalézali nežli doposud.´ Na schválení pragmatické sankce za přítomnosti samotného císaře se do sněmovní síně na Pražském hradě dostavilo 58 osob. O věci se vůbec nedebatovalo, dokument byl beze slova přijat. Tři dny pak trvalo slavnostní podepisování listiny, ve které stavové děkovali ´jeho Milosti císařské za zvláštní milost a otcovskou náklonnost, i za to, že jim veleobezřelé a spravedlivé opatření to z přirozené dobrotivosti své oznámiti ráčil. S obdobnou mírou devótnosti vyzněl souhlas stavů moravských a slezských. Zato v Uhrách měl císař s pragmatickou sankcí problémy. Sněm v Prešpurce o ní dramaticky jednal po několik měsíců. Nicméně rokem 1722. byla pragmatická sankce uznána všemi zeměmi monarchie. Zbývalo její přijetí v cizině, a to stálo ještě mnoho úsilí."  

Karel VI. zemřel neočekávaně ve věku pětapadesáti let ve Vídni 20. října roku 1740. Jedna z mála historek, které o něm kolovaly, říká, že těsně před smrtí se rozzlobil na sluhy, kladoucí k nohám postele dvě zapálené svíce. Jako by nevěděli, že římský císař má podle dvorského ceremoniálu nárok na čtyři světla u úmrtního lože. Copak to nikdo nechápe? Čtyři! 
Čtyři.

 

Zdroj WWW:https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/178205

Toulky českou minulostí