Jan Hus

Jan Hus

[†06.07.1415]

Mistr Jan Hus se stal jedním z největších církevních reformátorů, kterého jako reformátora musela uznat i římsko-katolická církev. Církev, o jejíž reformu se M. Jan Hus důsledně snažil a která ho za toto jeho úsilí odsoudila na hranici jako nepoučitelného a zatvrzelého sipka kacíře. Teprve po šesti stoletích se katolická církev k Husově osobnosti postavila bez předsudků a učinila tak první malý krůček k jeho plné rehabilitaci.

Jan Hus se narodil pravděpodobně v r. 1371 v Husinci u Prachatic a „Hus“ se začal psát později patrně dle hradu Husi, k němuž Husinec náležel. V Prachaticích nabyl základního vzdělání a další vzdělání již absolvoval na pražské univerzitě, a to na artistické fakultě. Patřil mezi chudé studenty a možná právě proto se chtěl stát knězem. Byl vychován ve smyslu etického přístupu k životu, kde na prvním místě byl morálně zakotvený vztah k lidskému bytí. To mu však nebránilo v tom, aby byl studentem veselým a společenským. Studium na artistické fakultě zakončil dosažením akademického titulu bakalář svobodných umění v r. 1393 a promoval spolu s sipka Jakoubkem ze Stříbra. V r. 1396 se stal mistrem svobodných umění, kdy jeho examinátorem byl mimo jiné i M. sipka Stanislav ze Znojma. Husův zájem nezůstal jen u středověkých autorů, ale pozornost zaměřoval i k dalším oblastem soudobého života a především k záležitostem souvisejících s univerzitou. Psal vybroušenou, jasnou a srozumitelnou latinou, což bylo v souladu s jeho tvůrčím přístupem k českému jazyku. Hus usiloval o vytvoření prvního spisovného jazyka, když povýšil středočeské nářečí na spisovný jazyk. Hus má zásluhu na úpravě českého pravopisu odstraněním spřežkového pravopisu. Zavedl diakritická znaménka, totiž tečku (nabodeníčko krátké, z něhož se později vyvinul háček) a čárku (nabodeníčko dlúhé). Tímto opatřením sledoval mimo jiné i to, aby byl pravopis přístupný i nejnižším vrstvám obyvatel.

Hus se nakonec rozhodl pro dráhu univerzitního profesora, ale místa byla obsazena, a tak se věnoval přípravě svých studentů a dalším studiem na teologické fakultě se připravoval na kněžskou dráhu. Dne 03.04.1400 získal nižší stupeň svěcení – jáhenství, na kněze byl vysvěcen pravděpodobně v červnu 1400. Dne 14.03.1402 byl Hus jmenován správcem sipka Betlémské kaple. Byl to závěr jeho pedagogického působení na artistické fakultě, kde v zimním semestru 1401/1402 zastával úřad děkana a 20.10.1409 stanul v čele pražské univerzity i jako rektor. Účastnil se kněžských sipka synod, studoval teologii a věnoval se literární činnosti. Tato jeho obdivuhodná pracovitost a píle vzbuzuje nepochybně úctu. Správcovství Betlémské kaple mu konečně přineslo splnění jeho snu o kazatelské činnosti, ale hlavně mu zajišťovalo hmotnou existenci.

Husovo reformní úsilí směřovalo k navrácení bloudící církve na správnou cestu. Základem se Husovi stalo učení anglického myslitele sipka Jana Viklefa, na kterého ho upozornil jeho učitel mistr Stanislav ze Znojma. Prvořadým úkolem, na němž se Hus shodoval s Viklefem, bylo odejmutí majetku zesvětštělé církvi. Tyto myšlenky získaly podporu i na dvoře krále sipka Václava IV. I arcibiskup Zbyňek Zajíc z Hazmburka stál zpočátku na Husově straně, ale pouze do doby, než se zalekl reakce římské kurie. Právě proto, že Vikefovy názory odsoudila římská kurie jako kacířské, bylo jen otázkou času, kdy se Hus a jeho přívrženci střetnou s církevní mocí. Hus však nebyl revolucionářem bořícím základy feudalismu, „pouze“ nadřadil Boží zákon nad všechny lidské zákony včetně práva kanonického.

Viklef se stal záminkou sporu, který se na pražské univerzitě rozhořel mezi mistry českého národa a ostatních tří národů. Tyto spory probíhaly na univerzitě s přestávkami v letech 1403 až 1407 a Hus se jich pochopitelně aktivně účastnil. Vášnivě kritizoval praktiky církve s jejími krizovými jevy, definoval svá nesmiřitelná stanoviska ke smrtelným hříchům. Na přelomu let 1407 – 1408 reformní skupina v čele s Husem přešla do ofenzívy. Tato skupina se 24.05.1408 sešla na rokování v domě U Černé růže se závěrem, že Viklefovy myšlenky vykládá ortodoxně katolicky. Tato schůze byla reakcí na nebezpečí vyloučení mistrů reformní skupiny z českého národa, kterým začal vyhrožovat arcibiskup. Žádal vydání Viklefových spisů, a když lhůta na to určená uplynula, vyhlásil nad majiteli spisů klatbu (častý instrument jeho nastávajícího nesmiřitelného boje proti reformistům). Neustálé větší či menší spory mezi reformními mistry českého národa a představiteli ostatních tří národů vyvrcholil 18.01.1409 vydáním sipka Dekretu kutnohorského, kterým byl pozměněn poměr hlasů na univerzitě ve prospěch českého národa. Na přípravě mandátu se pravděpodobně podílel i Hus. V polovině roku 1410 arcibiskup opět vyzval majitele Viklefových spisů k jejich vydání, s čímž Hus a další mistři nesouhlasili a odvolali se k papežské kurii. Arcibiskup reagoval tím, že zažaloval Husa u kurie (s velkou mírou pravděpodobnosti žalobu podpořil úplatky) a 16.07. nechal provokativně spálit odevzdané Viklefovy spisy. Výsledek obou těchto stížností byl pak nasnadě. Hus byl předvolán před papežský soud, a když se nedostavil, byla nad něj uvalena v únoru 1411 klatba. Václav IV. opět zaštítil betlémského kazatele a v Praze započaly různé akce proti církevní moci přesně v souladu s Viklefovým a Husovým učením. Arcibiskup Zbyněk Zajíc nad Prahou vyhlásil sipka interdikt, chtěl odcestovat za sipka Zikmundem, ale v září 1411 v Bratislavě zemřel.

K roztržce mezi králem a Husem došlo na jaře 1412, kdy se v Praze začaly prodávat sipka odpustky, a výtěžek z tohoto prodeje měl papeži Janu XXIII. pomoci financovat křižácké tažení proti neapolskému králi Ladislavovi, jenž se postavil na stranu sesazeného papeže Řehoře XII. Krize v církvi tedy měla pokračování v tomto ostudném a do nebe volajícím kupčení s odpustky probíhajícím v celé Evropě. Hus a jeho skupina ostře vystoupila proti prodeji odpustků na základě teze, že s odpuštěním hříchů nelze obchodovat, protože odpustit může pouze Bůh, a nikoli nařízení institucionální církve. Král prodej hlavně z politických důvodů povolil a měl z něho rovněž svoji provizi. Došlo na lámání chleba a fatální roztržka byla na světě. Proti Husovi ostře vystoupili jeho učitel Stanislav ze Znojma a ještě včerejší přítel sipka Štěpán Páleč. Ostré protesty studentů i Pražanů proti nechutné praxi katolické církve vyvrcholily rázným zásahem přestavitelů světské moci. Tři zajatí protestující mladíci byli v červenci 1412 popraveni a stali se tak prvními mučedníky reformace. V říjnu byla nad Husem vyhlášena zostřená klatba a Hus se v hlubokém rozechvění a v předtuše následujícího neblahého vývoje odvolal proti rozsudku papežského soudu k soudu Kristovu, k Synu Božímu jako ke skutečné hlavě církve a Soudci Nejvyššímu. Toto odvolání vyvěsil na bránu malostranské věže Kamenného mostu, protože byla omezena svoboda kázání slova božího (jeden z pozdějších 4 artikulů), kterou zaručuje sám Spasitel, a tím byla vlastně porušena autorita Písma. Tato myšlenka revoluční povahy se objevuje poprvé, neboť nikoho před Husem nenapadlo zpochybnit autoritu instituce, která se ocitla v hluboké morální krizi. V říjnu Hus na královu výzvu, kterou respektoval, opustil Prahu. Uchýlil se do jižních Čech k zemanovi Ctiborovi z Kozího Hrádku, kde se věnoval kázáním pro poddaný lid pod širým nebem, jak Hus říkával, „mezi ploty, mezi cestami měst i vsí“. Rovněž se zde věnoval činnosti spisovatelské.

S velkou úlevou dokončil jedno ze stěžejních děl De ecclesia (O církvi), česky napsal díla DcerkaKnížky o svatokupectví a Postila. V Dcerce se k mladým dívkám obrací laskavý rádce, vychovatel, psycholog a bystrý pozorovatel s vrchovatou měrou porozumění pro radosti i strasti života. Knížky o svatokupectvíostře kritizují prodej odpustků, obsazování církevních úřadů za peníze a braní poplatků za církevní úkony. Postila (post illa verba – po oněch slovech; kázání následující po slovech z Písma, čtení z evangelia) je sborník kázání a populárně psaných traktátů. Mezi další známé spisy Husovy patří Výklad VieryDesatera a Páteře, což je výklad tří hlavních křesťanských modliteb. Spis O šesti bludiech jsou vlastně poznámky ke kázáním a jeho kratší latinská verze byla objevena po 2. světové válce na stěnách Betlémské kaple. Rovněž Husova díla týkající se oblasti biblistiky patří k velmi významným. Jedná se především o traktát De sanguine Christi (O krvi Kristově) a další díla, tj. Expositio decalogi (Výklad desatera), Passio secundum quator evangelistas (Pašie podle 4 evangelistů) a Výklad prvních 7 kapitol Pavlova listu ke Korintským. Své stanovisko k univerzáliím Hus vyjádřil v komentáři k teologické příručce Petra Lombarda Super quator Sentenciarum (O 4 knihách sentencí).

Na Husovu obranu v samém závěru roku 1412 se postavili M. sipka Křišťan z Prachatic a právník sipka Jan z Jesenice, který předložil právní důkazy o vadách Husovy kauzy u papežské kurie. Na jaře 1413 došlo k jednání mezi skupinami teologické fakulty, tj. mezi Husovou skupinou a jeho odpůrci. Když nedošlo k dohodě, M. Křišťan z Prachatic naléhal na Husa, aby přijal tezi o hlavě církve. To Hus opět odmítl s tím, že papež je pouze náměstkem Kristovým a církev společenstvím predestinovaných (předurčených ke spasení, Viklef). V polovině r. 1413 psal Hus M. Janu Kardinálovi z Rejštejna: „Je lépe zemřít, než špatně žít!“ a pokračuje „…kdo se bojí smrti, ztrácí radost ze života. Nade vším vítězí pravda!“ (Super omnia vincit veritas).

V červenci Hus opustil Kozí Hrádek a přemístil se k panu Leflovi z Lažan na hrad Krakovec, kde ho zastihly zprávy o svolání koncilu do Kostnice na 01.11.1414. Začaly úvahy o tom, zda by se Hus měl účastnit koncilu, kde by dostal prostor pro svoji obhajobu. Hus se nakonec rozhodl pro účast, v níž ho podpořil přátelský dopis od samotného Zikmunda, který pochválil Husovo rozhodnutí a sliboval průvodní ochranný glejt. Hus plný očekávání a vybaven potřebnými listinami se 11.10.1414 vydal z Krakovce na cestu do sipka Kostnice, z níž nebylo návratu.

Jana Husa na cestě doprovázeli mistři Jan Kardinál a Křišťan z Prachatic, bakalář sipka Petr z Mladoňovic a sipkaJan z Chlumu. Petr z Mladoňovic vypracoval o Husově procesu Zprávu o mistru Janu Husovi v Kostnici. Dne 03.11. dorazila výprava do města na břehu Bodamského jezera, již 28.11. byla na Husa uvalena vazba a 03.12. byl proces zahájen. Proces byl z pohledu představitelů koncilu považován za pokračování kauzy Husova nedostavení se před papežskou kurii a byl tak v souladu s kanonickým právem a jeho ustanoveními týkajícími se soudů s kacíři. Dne 06.12. byl Hus uvězněn v ohyzdné kobce dominikánského kláštera. V lednu 1415 se dozvěděl o rozbrojích mezi svými přívrženci, kteří se přeli o přijímání z kalicha a žádali Husa o dobrozdání. Hus váhal, neboť na tuto záležitost neměl vyhraněné stanovisko. Podstatné však je, že otázky kolem přijímání sipka podobojí i pro sipka laiky Husovi přitížily, a on sám byl proto těmito událostmi velmi znepokojen. V únoru byli účastníci koncilu seznámeni s intervencí 9 šlechticů v čele s Lackem z Kravař, vyšetřování dále pokračovalo a týkalo se Husova podílu na protestech proti prodeji odpustků, Viklefa a odvolání ke Kristu jako porušení kanonického práva, které tento instrument nezná. Počátkem třetí březnové dekády papež Jan XXIII. s několika kardinály uprchl z Kostnice a koncilu hrozilo jeho ukončení. Nyní bylo vše včetně Husovy kauzy v Zikmundových rukou. Zikmund Husa obětoval jenom proto, aby odvrátil krach konciliárních jednání, a 25.03. byl Hus převezen do vězení na hradě Gottlieben. Řízení koncilu se ujalo kardinálské kolegium přístupnější k možnosti, že by Husovi bylo umožněno slyšení, a to první se mělo uskutečnit 05.06. Hus byl z Gottliebenu, kde ho ironií osudu vystřídal uprchnuvší papež Jan XXIII., přemístěn do františkánského kláštera s příznivějšími podmínkami včetně kvalitnější stravy. Důvod, aby Hus dostával vydatnější jídlo, byl průhledně farizejský, protože bylo potřeba zajistit, aby vypadal pokud možno lépe a při výsleších nevzbuzoval nepřípustný soucit. První slyšení proběhlo za zavřenými dveřmi a byl to pouze výslech. Druhé se konalo 07.06. za Zikmundovy účasti a bylo doprovázeno zatměním slunce. Na tomto slyšení byly projednávány výpovědi svědků a Husovy výhrady. Tvrzení proti tvrzení. Třetí slyšení 08.06. se týkalo Viklefa a jeho výkladu v podání Husově. Dne 15.06. koncil vydal nařízení o zákazu laického kalicha. Dne 18.06. byl Hus seznámen s návrhem rozsudku, načež následovalo přemlouvání představitelů koncilu, aby Hus odvolal. Jednoznačné Husovo „neodvolám“ se nese staletími jako memento obrany Pravdy i za cenu vlastního života. Na samém prahu věčnosti a vědom si své zodpovědnosti za osud opravného hnutí nejvyšší představitel české reformace nakonec schválil i přijímání podobojí. Když se nepodařilo Husa přesvědčit po dobrém ani po zlém, aby odvolal, 06.07.1415 byl v kostnické katedrále odsvěcen, čímž přestal být katolickým knězem. Poté byl předán světskému rameni k vykonání krutého rozsudku. Husův život vyhasl na hranici připravené na břehu Rýna.

Hus všechny účastníky koncilu převyšoval obrovskou morální silou a opravdovostí víry. Představitelé koncilu zřetelně chápali nebezpečnost Husova učení, a proto bylo nutno nekompromisně se vypořádat s reformátorem, který nebyl heretikem, což si uvědomovali v prvé řadě otcové koncilu, z nichž někteří podvědomě tušili, že nemají čisté svědomí. Husovi soudci se soustředili především na teologickou formu, protože obsah jeho myšlenek byl takřka nenapadnutelný. Husa, který neměl ani doktorát z teologie a chtěl by je poučovat, na jedné straně neustále zesměšňovali a na straně druhé jim naháněl hrůzu svým zaujetím jdoucím až na samou dřen podstaty krize církve. Proto bylo nutno se zatvrzelým kacířem nekompromisně zúčtovat. Přesto byly Husovi do poslední chvíle předkládány návrhy na odvolání, a když je odmítl, byl definitivně ztracen. Husova smrt na hranici byla flagrantním příkladem justiční vraždy. 

ZDROJ WWW: https://husitstvi.cz/rejstriky/rejstrik-osob/jan-hus/