Vzpomínka na narození Marie Terezie, Císařovny římské, královny české, uherské a arcivévodkyně rakouské 13. 5.

Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christina (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň), z rodu Habsburků, známá také jako „císařovna Marie Terezie“.
Marie Terezie je někdy označována jako „matka dvou císařů“, Josefa II. a Leopolda II. Byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou (1740–1780) a českou (1743–1780). Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně v průběhu dějin.
Marie Terezie byla manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Bývá sice za císařovnu označována, ale jako žena nemohla být císařovnou zvolena. Nenechala se ani císařovnou po zvolení svého chotě korunovat.

Marie Terezie byla pokřtěna hned v prvním dnu svého života. Byla nejstarší dcerou císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví).
Od mládí ji vychovávali jezuité. Kromě hlavního předmětu, kterým bylo náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kreslení, tanci a hudbě.
V sedmi letech tančila společně se sestrou Marií Annou v opeře Euristeo, jejímž autorem byl Zenón. Později, ve 13 letech, v den otcových jmenin (tj. 4. listopadu 1730), poprvé zpívala před publikem ve hře Germania il di che spende Sagro all. Hned za dva roky si užila i svou první hereckou premiéru v komedii Il cicisbeo consolato.
V roce 1728 se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, zvaná „Charlotte“, která s ní zůstala až do své smrti v roce 1754. Charlottu si velmi oblíbila, říkávala jí „mami“ a po smrti ji jako jediného nečlena habsburského rodu nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží hned vedle ní a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí pomohla získat.

S Františkem Štěpánem se poprvé setkala již v pěti letech, kdy přišel z Nancy do Vídně. Ihned si ho oblíbil její otec – Karel VI., jenž v něm viděl svého syna, kterého mu osud odepřel. Snad největším problémem v počátcích vztahu mezi ní a Františkem Štěpánem byl věkový rozdíl: jí bylo tehdy šest, Františkovi Štěpánovi patnáct. František Štěpán byl velký na to, aby si s ní hrál. Při oficiálních oslavách, bálech a podobně je navíc rozděloval i protokol.
Dalším problémem byl fakt, že případné spojenectví mezi Habsburky a Lotrinčany by ještě více popudilo Francii. Navíc fakt, že se pravděpodobně již nenarodí (což se také později potvrdilo) mužský následník rodu, hrál významnou roli při úvahách Karla VI., za koho provdá svou nejstarší dceru, protože pokud by existoval mužský následník, vše by bylo jednodušší. V úvahu přicházely sňatky s wittelsbašským kurfiřtem (v tom případě by se k Rakousku přidalo Bavorsko, což by ale způsobilo rozkol nejen v Evropě, ale i v říši), nebo se Španělským následníkem trůnu. Karel VI. se navíc Anglii zavázal, že svou dceru provdá pouze za prince s menší rolí, což zase nahrávalo Františkovi Štěpánovi.
Ten se roku 1729 navíc stal, po smrti svého otce, lotrinským vévodou, čehož se obávala Francie. Vše usnadnila válka o polské následnictví, která probíhala mezi léty 1733 a 1735 a v níž bojovalo Rakousko s Ruskem proti Francii a Španělsku. Vše nakonec dopadlo tak, že Rakousko získalo Parmu a Piacenzu a naopak ztratilo Neapol a Sicílii. František Štěpán ztratil Lotrinsko.
Díky ztrátě Lotrinska a uznání pragmatické sankce Francií již nic nestálo v cestě svatbě Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Navíc, jak udává literatura, byla Marie Terezie do svého budoucího manžela zamilovaná, takže ani odpor z její strany se neočekával.
František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14. února 1736.
Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo – Marie Terezie porodila 16 dětí. Bohužel, 7. června 1740 umírá nejstarší dcera, navíc v té době, žádný ze tří jejich potomků nebyl syn.

Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a vévodkyní toskánskou. Ostatní tituly (včetně královny české a markraběnky moravské) si musela postupem času nechat nejprve potvrdit, takových titulů bylo celkem 20 včetně císařovny-manželky, který také neskýtal mnoho panovnických jistot.
Problémy na začátku své vlády měla nejen s okolními zeměmi, na něž si činila nárok, ale i uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládla žena, avšak během následujícího měsíce se situace v Rakousku uklidnila a Marie Terezie, která v té době byla v pátém měsíci těhotenství, se tak mohla věnovat dalším záležitostem.
Dalším naléhavým problémem byl fakt, že Karel VI. nezasvětil svou dceru do „věcí státních“ a ona tak musela převzít celou vládu po svém otci, aniž by měla znalosti místních poměrů.