Monarchie označuje typ vlády, kde je moc, ať už prakticky nebo pouze formálně, v rukou panovnika – monarchy. Panovník v monarchii zastává úřad hlavy státu. Pokusil jsem se shrnout argumenty PRO i PROTI monarchii a zároveň připomenout zakladní principy monarchii.

Slovo monarchie pochází z řeckého výrazu monarchía, které se skládá ze slov monos = „jeden“ aarchein = „vládnout“, a znamená tedy „jedinovláda“. Slovem monarchie je označován typ vlády, kde moc fakticky nebo formálně, má monarcha (panovník), která vykonává úřad hlavy státu. Pravomoci vládce se liší podle formy monarchie. V parlamentní monarchii je panovník pouhou formální hlavou státu, v konstituční monarchii je je moc monarchy omezena ústavou a panovník se o ní dělí s parlamentem, absolutní monarchii má panovník neomezenou moc. Monarchie je možno rozdělit také na dědičné monarchie a volební monarchie. Někdy bývá jako monarchie označována i forma vlády zvaná teokracie.

Monarchové mívají různé tituly např. Monarcha má různé tituly car, císař, král, velkovévoda, vévoda, kníže, sultán, kalif, emír, chán.

 

 

Argumenty proti monarchii

Hlavním argumentem proti monarchii jako formě státního zřízení je to, že má údajně odporovat základním principům demokracie, přičemž argumenty odpůrců jsou tyto:

  1. Každá forma neomezené samovlády stojí proti principu dělení moci a na příkladech dějinných událostí je poukazováno na to, že neomezená moc má tendenci korumpovat jejího nositele. Současní monarchové nejsou neomezenými samovládci.
  2. Také formy monarchie s omezenými pravomocemi monarchy jsou proti principu národní svrchovanosti: není-li osoba panovníka státu určena přímou či nepřímou volbou a také nemůže být odvolána, nýbrž je určena na základě dědičnosti, nevychází tato část státní moci z lidu. Vydávání tradice za nezpochybnitelné dobro. Možná za normálních okolností a v normální době je tradice velmi důležitá a prospěšná. Neustálá změna a hledání nových a nových podnětů vytváří chaos a nestabilitu.
  3. U monarchie může dojít k problému, že následník trůnu není kvůli nedostatku zkušeností a kvalifikace způsobilý pro zastávání úřadu hlavy státu. Existují však osvědčené mechanismy, jak takovou situaci řešit.  Za plácání do vody považuju i tvrzení, že je monarcha lépe připraven než prezident.
  4. Monarchiím je vytýkáno, že kvůli velkým reprezentativním nárokům a apanážím stojí mnoho peněz.  Argumenty proti jdou každému s kritickým myšlením nestravitelné. Vydávání tradice za nezpochynitelné dobro. Monarcha není levnější. Monarchie rozhodně nesymbolizuje stabilitu. VŘSR přece nebyla výsledkem stability monarchie, nebo ano? Podle mě naopak sama vytvářela svým fungováním nestabilitu. Monarcha má zájem proti zadlužování státu ??? – Ludvík XVI. je toho zářným příkladem. To že reprezentantem ne lidu, ale vyšší moci jako plus, snad nemůže nikdo myslet vážně.

Argumenty pro monarchii

Zastánci monarchie se zpravidla opírají o následující argumenty:

  1. Monarcha je méně nákladný než prezident, protože větší část nebo všechny výdaje, hradí rodina panovníka (viz Politický systém Lichtenštejnska). Dále je někdy třeba připočíst k úřadu prezidenta doživotní rentu, která se v republikách vyplácí ze státní kasy a to bez ohledu na to, zda prezident „vládl“ dobře či nikoli. Další nemalé náklady monarchie ušetří už jen tím, že se nekonají volby hlavy státu každých pět let. Například britský panovník hradí většinu výdajů z vlastní pokladny a navíc je povinen odvádět daně ze svého majetku.
  2. Monarcha je od narození připravován na svůj budoucí úřad, existuje tak zpětná vazba mezi panovníkem a lidem a proto je pro tuto roli nejlépe vybaven. Monarchie umožňuje panovníkovi, aby svému následníkovi (jenž zpravidla coby jeho potomek vyrůstá po jeho boku) předal velmi cenné zkušenosti, které nasbíral za dlouhá léta svého úřadování. 
  3. Koruna je ideálním symbolem národní identity, jenž v sobě sjednocuje národní tradici, víru a kulturu. To má zejména ve spojené Evropě nezměrný význam. Osoba monarchy v sobě sjednocuje světský princip s principem duchovním, je živým zástupcem historie země, což dává jeho úřadu filosofický a duchovní rozměr, tzn. že monarcha resp. pretendent nebo kandidát má jakýsi „vyšší mandát“ či poslání (je k vládnutí v zemi povolán vyšší mocí).
  4. Většina evropské civilizace a historie stojí na základech křesťanství a monarchie. Republiky vznikaly až v několika posledních stovkách let a jejich vznik byl často provázen lidovým terorem.
  5. Dalším argumentem je skutečnost, že monarchie kontinuitu a stabilitu státu nejen symbolizuje, nýbrž také skutečně vytváří. Tento argument potvrzují historické události, kdy brzy po pádu monarchie v mnoha zemích nastala veliká nestabilita (jako např. v Brazílii nebo Mexiku), po svržení monarchií vznikla živná půda pro bujení totalitních režimů (např. nacionálnímu socialismu v Německu, jakobinismu ve Francii, komunismu a stalinismu v Rusku nebo maoismu v Číně. Svržení těchto demokraticky vzniklých, ale totalitních režimů nebylo možné jinak, než revolucí nebo válkou. V Itálii, která byla monarchií, se dostal k moci Mussolini a provedl zákonné úpravy, které měly navždy zajistit moc fašistické straně. V době, kdy došlo k odporu proti Mussoliniho vládě a bylo třeba ho odstranit, byla zde nesporná autorita, král, který to učinil a ke změně politického systému došlo pokojnou cestou.
  6. Monarcha má zájem na tom, aby předal svému nástupci stát v takovém stavu, aby i on mohl co nejlépe vládnout. Je tedy proti jeho zájmům drancování státu, či jeho zadlužování.
  7. Dědičný panovník nevděčí za svůj úřad žádné politické straně či finanční skupině, která financovala jeho volební kampaň. Není proto nikomu zavázán a může svobodně hájit skutečné zájmy státu proti zájmovým skupinám.Panovník je pojistkou proti tomu, aby momentální rozložení politických sil v parlamentu bylo zneužito ve prospěch omezené zájmové skupiny (např. k destabilizaci politického systému), volebního zákona, národnostního zákonodárství apod. Pokud k takovému zneužití přesto dojde, je zde autorita, s jejíž pomocí lze nežádoucí situaci zvrátit. Fakt, že volená hlava státu je zpravidla zástupcem některé z politických stran, je v rozporu k povinnosti vyplývající z jeho funkce: být „bezpartajní“, neutrální a mít stejnou povinnost vůči všem občanům země a být rovnou měrou reprezentantem společného státu. Kromě toho stranické rozepře ve volebním boji škodí vážnosti volené hlavy státu.
  8. Dynastie jsou nadnárodní, nepreferují tudíž jen jeden z národů monarchie, naopak vytvářejí v duchu křesťanského universalismu pouto mezi národy (např. Rakousko-Uherský panovník zastřešoval všechny národy (mj. bylo jeho povinností ovládat všechny úřední jazyky používané v monarchii, tzn. i češtinu atd. Španělský král Juan Carlos I. pochází z francouzského rodu Bourbonů a jeho manželkou je řecká princezna Sofie, podobně je tomu i u ostatních panovnických domů.).
  9. Proti výhradám o nefungování demokracie v monarchii se staví monarchisté, kteří upozorňují na nespočet příkladů v Evropě – např. Nizozemí, Španělsko nebo Spojené království –, kdy parlamentní monarchie i přes absenci svrchovanosti „lidu“, je plně demokratickým státem, neboť i zde funguje lidem volený parlament a propůjčuje mu moc, zatímco monarcha takovou mocí nedisponuje (v této souvislosti je odpůrcům monarchie vytýkáno, že mylně přisuzují republikám monopol na demokracii). Z toho je patrné, že je nutno přezkoumat, nakolik jsou oprávněné argumenty proti monarchii a které je možné brát v tomto ohledu v potaz.

Seznam monarchií existujících v roce 2009 uznaných jako jako samostatné státy:
Andorra, Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Bahrajn, Barbados, Belgie, Belize, Bhútán, Brunej, Dánsko, Grenada, Nizozemsko, Jamajka, Japonsko, Jordánsko, Kambodža , Kanada, Katar, Kuvajt, Lesotho, LichtenštejnskoLucembursko, Malajsie, Maroko, Monako, Norsko, Nový Zéland, Omán, Papua-Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Samoa,Saúdská Arábie, Svazijsko, Švédsko, Španělsko, Thajsko, Tonga, Tuvalu, Vatikán, Spojené království, Šalamounovy ostrovy, Spojené arabské emiráty.

Otázkou zůstává, zda lze v Čechách navázat na kontinuitu vlády českých panovníků, jestliže připustíme, že Češi se s vládou Habsburské dynastie spíše neidentifikovali.